Záhada černobílého 3. čísla II. ročníku Vpředu

Znalci vědí, že 3. číslo II. ročníku Vpředu je k dispozici převážně v černobílé podobě, i když existují vzácněji i barevné výtisky. Zkusil jsem se na toto téma podívat očima Jaroslava Foglara:

Nápad koupit s Kobesem před koncem války tu německou tiskařskou mašinu se ukázal jako velmi dobrý. Pumík měla pravda, moc dobře si pamatovala bídu a zdražování po Velké válce a říkala, že to přijde zas. Přišel bych o hodně peněz.
Máme začátek roku 1946 a už je to tady. Ceny všeho letí nahoru i o desítky procent. Trochu mě ale dělá starosti, co s mašinou budeme dělat. Snad Kobes na něco natrefí. Já zatím tvořím téměř na koleně Junáka, ale nevím, jak dlouho to bude udržitelné. Vyčítají mi, že z něj dělám Mladého hlasatele a já nerozumím, proč jim to vadí.
-
Na konci ledna volala paní Kobesová, že jim chtějí tiskárnu zavřít. Ptala se, jestli bych souhlasil s přestěhováním rotačky ke Kotrbamovi, se kterým by se případně spojili. To mě teda moc nepotěšilo.
-
V polovině února se poprvé od osvobození objevil Karel Bureš. Hned jsem si od něj vyptal články a po týdnu mi je dodal. Prý má kontakt s časopisem Vpřed. Ten už vychází, ale bez valného úspěchu. Proto se snaží zlanařit Bureše, ale podmiňují to tím, že přivede i mě. Já bych ale radši zůstal v Junáku a přetáhl Bureše k sobě. Jako za starých časů v Hlasateli. Stanovil jsem si takové podmínky, že je jistě nebudou akceptovat.
Neuběhlo ale ani čtrnáct dnů a Bureš byl zpět s tím, že pokud zvládneme náklad 110.000 výtisků, tak se vším souhlasí. Prý se bojí, jak zvládnou takové množství tisknout, ale půjdou do toho. Trochu mě to zaskočilo, ale aspoň tak budu moct ukázat v Junáku, jaké podmínky bych dostal jinde a určitě si to uvědomí.
-
Neuvědomili. V polovině března dostaly věci rychlý spád. Nejprve v Junáku nepřijali mé podmínky a naopak si začali klást vlastní. Chtějí mi přidat do redakce pomocníky, o které ale nestojím. Dal jsem Novákovi ultimátum, ale hned druhý den ve středu – 13. 3. – jsem dostal odpověď, že „jsem volný“. Bureš z toho má v pátek radost a říká, že můžeme nastoupit do Vpředu, přijali všechny podmínky.
-
Kobes volal, že se mu mašinu zatím nepovedlo prodat. Napadá mě, že bych to mohl zkusit u Mladé fronty, aby na ní mohla tisknout Vpřed. 20. 3. jsme tam s Burešem oba nastoupili. Jako za starých časů. Uděláme ze Vpředu pořádný časopis!
Vácha z Mladé fronty do týdne potvrdil, že by rotačku koupili, mají pro ni prý i místo. Nákup ale ještě musí schválit ministerstvo. Cena by byla asi milion korun.
Hned na začátku dubna Vácha potvrdil schválení ministerstvem. Obratem jsem to tedy volal Kobesovi.
-
V úterý 9. 4. vychází první naše číslo Vpředu – 18. číslo 1. ročníku. Zatím jen 23 tisíc výtisků, víc se nestihlo. Celkem jich ale bude 100.000.
-
Vácha chtěl na konci dubna u Kobesů podepsat prodej mašiny, ale Kobes mu řekl, že to ještě není jisté a že ji asi bude chtít Svaz osvobozených politických vězňů. Hned druhý den ale Vácha domluvil na ministerstvu, že SOPV nemá na tiskárnu nárok. Tak snad už to dopadne.
-
Až do 37. čísla tiskneme v Děčíně. Na nekvalitním papíru, na starém stroji. Hrozné! Navíc tisk nestíhá. Od poloviny května máme schváleno 200.000 výtisků, ale čísla dostáváme skoro s měsíčním zpožděním. Naštěstí v polovině září už byla nová rotačka na místě a začalo se leptat pro tisk 38. čísla. To jsem ale ještě nevěděl, co nás čeká.
-
S německou rotačkou nikdo neměl zkušenosti, a i když se chlapi (hlavně pak Nájemník, ale i Trejkl a Hašek) snaží a často tam i přespávají, pořád se něco nedaří. Kolikrát jsem slyšel, že už na to určitě přišli: špatné desky, jiné barvy, není dobrý papír, seřízení, jeden válec je chybný – menší atd. Tisklo se po malých částech, často stál tisk i celý den a my přitom potřebovali tisknout pořád.
-
U třetího čísla 2. ročníku jsem to už nevydržel. Po pouhých 8,5 tisících výtiscích v barvě, které odešly na Brno, se mašina zastavila a nedařilo se jí rozběhnout. Abychom dohnali skluz, rozhodl jsem o tisku celého zbylého nákladu* pouze v černobílé podobě. Jsem zdrcen.

-------------------------------------

*) Podle vzpomínek J. Foglara Život v poklusu vyšlo poslední číslo I. ročníku Vpředu (č. 38 / 27. 8. 1946) v nákladu přes 100 000 výtisků. Na konci II. ročníku měl Vpřed náklad  143 000 výtisků (č. 38 / 27. 8. 1947).  Podle deníkových poznámek J. F. bylo problematického 3. čísla II. ročníku barevně vytištěno jen asi 8 500 ks, ostatní pouze černobíle (bližší počet se nepodařilo zjistit). Třetí ročník se ve svém konci (č. 45 / červen 1948) blížil dle J. F. nákladu 200 000 ks.

Sepsal: M., dodatek k nákladu Vpředu doplnil Jura Stegbauer. Text většinově čerpá z deníku JF dostupného v Památníku národního písemnictví. Nejde ale o jeho doslovnou citaci, spíše interpretaci informací z něj deníkovou formou.