Téma č. 3 tentokrát obsahuje texty kamarádů Radka Neužila - Radýska a Mildy Čepery. Téma se jmenuje SILŮVKY a zabývá se fenoménem nakladatelství Sokol Silůvky, díky kterému máme ve sbírkách první dvoudílné vydání Života v poklusu se Saudkovými obálkami, stříbřitě modrý sešit Rychlé šípy IV nebo obsáhlý sešit Rychlé šípy slaví narozeniny 1938 - 1988. V sešitu najdeš řadu málo známých i neznámých informací, v tištěné verzi včetně desítek skenů - jako obvykle jdeme na 27 obsahových stránkách do hloubky.
Sešit v tištěné podobě byl vydán ve 180 ks a je již vyprodaný. Šlo to o hodně rychleji, než jsem čekal. Pokud někomu sešit utekl, pro příště mohu doporučit registraci formulářem na této stránce dole. Jednak podle počtu registrovaných odhaduji náklad a jednak dostanete dopředu mailem info (a pak je třeba reagovat nejpozději do dvou týdnů, během kterých náklad registrovaným držím).
Silůvky jsou obec v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji a v současné době mají něco přes osm set obyvatel.
Už v roce 1910 zde byla založena Tělocvičná jednota Sokola. Úplné počátky skautingu v obci Silůvky pak souvisí se skautským hnutím v nedalekých Dolních Kounicích. Zde vzniklo skautské středisko již v roce 1924. Po okupaci bylo v roce 1945 toto skautské středisko obnoveno a na podzim se do něj začaly hlásit oddíly z okolních obcí. Takto se přihlásil i oddíl ze Silůvek (družiny chlapců – Racci, Jestřábi a Tygři – společně s dívčí družinou Káňat). Do roku 1947 zbyla aktivní již pouze dívčí družina Káňat, která se od 1. 1. 1947 zaregistrovala přímo pod dívčí oddíl v Dolních Kounicích, kde pracovala až do tábora 1949.
Po převratu v únoru 1948 se Sokol rychle dostal pod vliv nové komunistické moci a byl postupně včleněn do socialistické tělovýchovy. V Silůvkách vznikla Tělovýchovná jednota Sokol Silůvky spadající pod Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV). Slovo Sokol zůstalo v názvu i nadále a také ve vedení této vesnické organizace zůstali stejní lidé.
V období let 1957–1962 byl vikářem sboru Českobratrské církve evangelické v Silůvkách Jiří Staněk (Ilko). Během krátké doby si získal i se svojí manželkou velkou oblibu a vážnost nejen u členů církve, ale v celé obci pro svoji přímou povahu a vřelý vztah k lidem. Zvláště vřelý poměr, lásku a porozumění měl pro děti, kterým věnoval každou volnou chvíli.
Starými sokoly bylo Jiřímu Staňkovi nabídnuto, jestli nemá zájem cvičit mládež v místním Sokole, neboť v této době chyběl vhodný cvičitel. Jiří Staněk si vzal nějaký čas na rozmyšlenou, protože několik jeho kolegů již bylo v té době zbaveno souhlasu právě pro práci s mládeží. Faráři v té době měli zakázáno pod trestem pracovat s mládeží nebo ji jakkoliv jinak ovlivňovat. Jiří Staněk naznal, že je skautingu a Sokolu v mnohém zavázaný, neboť více od těchto organizací přijal, než jim dal. A tak nakonec s určitými obavami souhlasil. Našel si v sokolovně starý sokolský cvičební řád, který byl úžasně propracovaný po cvičitelské, výchovné i zdravotní stránce – program jednotlivých cvičení, vycházky do přírody apod. Na počátku se sešel se čtyřmi chlapci v tzv. Kruhu mládeže – s Jaromírem a Leošem Hronovými, Vlastimilem Praxem (Bondym) a Milanem Pazourkem. Ti mu začali postupně pomáhat. Svolali do sokolovny několik dalších chlapců, za krátký čas se to rozkřiklo a jejich počet se rozšířil až na třicítku. Jiří Staněk z nich sestavil tři družiny a chystal pro ně cvičební plány.
Během krátké doby začal postupně vznikat turistický oddíl Sokolík pod hlavičkou TJ Sokola Silůvky. V průběhu roku se konaly pravidelné schůzky, vycházky, několikadenní výpravy a v létě pak stanové tábory. Mládež začala hrát v sokolovně stolní tenis a bylo také obnoveno pravidelné nacvičování a hraní loutkového divadla.
Jiří Staněk během celoroční činnosti a úspěšných letních stanových táborů uplatňoval při výchově mládeže skautskou činnost na poměrně vysoké úrovni. Je paradoxem, že to vše se konalo v době, která byla vůči skautskému hnutí nepřátelská. Toto období se nicméně dá považovat za počátek historie oddílu Sokolík a také za počátek vzájemné dlouholeté spolupráce mezi tímto oddílem a Tělocvičnou jednotou Sokol, která trvá dodnes.
Bohužel, 2. prosince 1961 byl Jiřímu Staňkovi odebrán dopisem odboru školství a kultury Krajského národního výboru v Brně státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti a skončil u Hydrogeologického průzkumu Brno, kde pracoval na vrtné soupravě. Oddílu už se tak věnovat nemohl. V letech 1962–1964 pořádal alespoň Jaromír Hron (v roce 1962 mu bylo 17 let) další tři tábory v duchu vedení Jiřího Staňka.
Po uvolnění režimu na jaře 1968 Jiří Staněk založil a vedl v Prusinovicích 4. junácký oddíl patřící pod okrsek Holešov a středisko Bystřice pod Hostýnem. Při počátcích činnosti tohoto oddílu ho zde navštěvovali bývalí členové jeho turistického oddílu ze Silůvek, kteří s ním prožili několik let úspěšné činnosti, a on s nimi stále udržoval pravidelný kontakt. V Silůvkách tak vznikla družina spadající zpočátku právě pod oddíl v Prusinovicích.
Do družiny v Silůvkách patřil i Jaromír Hron. Ten absolvoval v roce 1968 kurz Vůdcovského minima pořádaný Zemskou junáckou radou pro Moravu na Vlčím kopci u Náměště nad Oslavou a stal se nejen vůdcem střediska v Silůvkách, ale i vedoucím Turistického oddílu mládeže, který vedl až do roku 1990. V roce 1969 potom ještě absolvovali Jesenickou lesní školu společně s Jiřím Staňkem, Leošem Hronem a Vlastimilem Praxem.
Postupně se v Silůvkách začaly konat pravidelné schůzky družin Havranů, Medvědů a z Brna dojíždějících Delfínů. Od září 1969 se potom v Brně přidala také družina Vlčat. V Silůvkách tak během roku 1969 vzniklo samostatné 20. středisko Junáka Silůvky, které po celoroční činnosti následující rok uspořádalo již samostatný tábor.
Po příjezdu z tábora v roce 1970 se již vědělo, že se organizace Junák ruší. Na táboře v roce 1971 již byly kroje bez šátků a bez slibových lilií. Jejich další užívání by zbytečně provokovalo a přinášelo by problémy. Jinak se pro běžné členy vůbec nic nezměnilo.
Nikdo z vedení nechtěl vstoupit do Pionýra, a tak byl oddíl jako tábornický oddíl mládeže Sokola Silůvky, později jako Turistický oddíl mládeže (TOM) zaregistrován pod Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV). Turistické oddíly mládeže (TOM) byly zřizovány pod ČSTV, při samostatných klubech turistů, ve školách, učilištích nebo jiných organizacích sdružujících mládež ve věku 6–18 let. Oddíly TOM ctily sedm zásad vycházejících z junáckého zákona a slib „milovati svou vlast a oddaně pro ni pracovati“. Pod hlavičkou ČSTV oddíl vydržel až do konce roku 1989. Byl to vynikající tah, jak uchránit oddíl a zachovat mu jeho vlastní identitu.
Oddíl se v této době skládal z oddílu TOM (Sokolík), oddílu pěší turistiky, oddílu vysokohorské turistiky a po roce 1983 k němu ještě přibyla trampská skupina Louže sestavená z bývalých členů oddílu. V Sokolíku tak v 70. a 80. letech fungovaly dvě družiny v Silůvkách (Vlčata a Havrani, zpočátku i Medvědi) a tři družiny v Brně (Vlčata, Delfínci a Káňata). Všechny družiny měly pravidelné každotýdenní schůzky a pořádaly se nejrůznější celooddílové akce.
V této době měl oddíl štěstí, že byl zaregistrovaný pod ČSTV Brno-venkov. Tehdejší předseda ČSTV pan Rostislav Hrdlička musel slíbit na stranické schůzi, kam byl pozván, že bude partu bývalých skautů držet na uzdě. Ve městě Brně to měly oddíly o mnoho těžší, pokud nebyly zaregistrovány pod Svazarmem. Málokterý z bývalých brněnských skautských oddílů přešel začátkem 70. let 20. století pod ČSTV. Někteří po letech vykládali, že neměli jinou možnost než vstoupit do Pionýra. Nebylo to tak, nemuseli, ale tato cesta, kterou se oddíl Sokolík vydal, byla tehdy mnohem složitější. Na druhou stranu umožnila oddílu zůstat svým a jedinečným i v období nepříliš nakloněném této činnosti.
Oddíl měl výhodu i v tom, že nad ním držel ochrannou ruku bývalý zemský náčelník Junáka Břetislav Škaroupka (Šrám). Od roku 1980 se u něj doma scházela parta dobrých známých a řešili spolu skautskou literaturu, kterou Břetislav Škaroupka vydával v rámci samizdatové edice Šrámizdat. V ní vyšlo v letech 1981–1992 celkem 68 svazků.
Na začátku roku 1990 proběhla registrace stávajícího Turistického oddílu mládeže Sokolík Silůvky Tělovýchovné jednoty Sokol Silůvky na středisko Českého Junáka 603.20 Sokolík Silůvky. Vůdcem střediska Sokolík se stal František Jakš (Francois), který tuto funkci převzal po dlouholetém vůdci Jaromíru Hronovi. Jaromír byl v této době činný v obnovování organizace Český Junák, pracoval v odboru Lesních škol a mimo další aktivity otevřel v Brně první junáckou prodejnu na ulici Kotlářská čp. 50. I v ní pochopitelně bylo možné zakoupit tištěné materiály ze Silůvek (o tom podrobněji dále).
Od roku 1993 dodnes pracuje oddíl pod hlavičkou 4. oddílu YMCA Skaut Sokolík Silůvky a stále je úzce provázán s organizací T. J. Sokol Silůvky, která pracuje jako největší organizace v obci a má asi 160 členů. A právě pod jevištěm sokolovny byla členy oddílu začátkem 70. let 20. století vybudována klubovna s kuchyňkou a příručním skladem, která slouží oddílu dodnes.
Ve druhé polovině 70. let začal být pociťován nedostatek kvalitní skautské literatury pro hochy v oddílu. Vše, co zůstalo z minula, bylo již spotřebováno a nové generace hochů měly „hlad“ po skautské literatuře. Díky přátelům a shodě šťastných náhod byla v roce 1979 vydána první stovka Zálesáckých praxí (Skautská praxe Velena Fanderlika rozšířená o další tábornické praktiky).
Tohle byl úplný začátek publikační činnosti, při které až do roku 1991 někdy sám, jindy s pomocí spřátelených svazarmovských oddílů vydal oddíl Sokolík stovky různých diplomů, uznání, účastníčků, udělovacích listů, slibových listin, zpěvníků, bobříků, orlích per, zálesáckých praxí, kvalifikačních stupňů a jiných dalších knížeček, které suplovaly nedostatek těchto materiálů pro hochy v oddílu a postupně i pro desítky a stovky zájemců v celém Československu. Většina tiskovin se tiskla v tiskárně Svobodného slova na Masarykově ulici v Brně. Jaromír Hron v počátcích vydavatelské činnosti oddílu obcházel tiskárny a zcela náhodně oslovil pro něho neznámou ženu ve Svobodném slově (později zjistil, že pracovala v tomto vydavatelství jako cenzorka). Byla velmi ochotná a sdělila mu, aby přišel druhý den. Dostal se tak k přípraváři tisku Aloisi Fuchsovi a k mistrové dílny, s nimiž potom spoustu roků domlouval všechny zakázky. Připomeňme, že Svobodné slovo bylo i Jaroslavu Foglarovi (dále JF) dlouhodobě nakloněné – v době normalizace tam vycházely Rychlé šípy v próze, v osmdesátých letech pak díky Svatopluku Hrnčířovi drobné články od JF a vše vyvrcholilo komiksovými příběhy klubu Saturn a komiksem Stínadla se bouří.
Tak došlo k tomu, že se od roku 1980 začaly mezi množstvím ostatních vydaných materiálů objevovat i věci týkající se JF a jeho díla. Nebylo to zdaleka tak jednoduché, jak se možná s odstupem času zdá, a už vůbec to nebylo najednou. Vše bylo hodně závislé na vztazích s těmi, kteří tisk povolovali, a opatrnosti bylo rozhodně třeba.
Vše změnily až politické události v celé střední Evropě v druhé polovině roku 1989. Ale i těch několik realizovaných publikací z 80. let zajistilo „statečným Silůvkám“ (jak je nazval Vláďa Tučapský) ve foglarovském světě nesmrtelnost.
Po roce 1989 již nebyl problém vydávat materiály se skautskou či sokolskou tématikou a renomovaná nakladatelství tuto možnost s nadšením využívala, často v obrovských nákladech.
Edičně činné vydavatelství Sokola Silůvky tak ještě napomohlo začátkem roku 1990 k obnovení organizace Junák v tehdejším Československu. Byly zde již od konce roku 1989 vytištěny přihlášky do Junáka, sešitky stezek a spousta dalších tiskovin v mnohatisícových nákladech, které byly co nejdříve potřeba ke zdárnému znovuobnovení organizace.
V rekordním nákladu 20 000 výtisků pro Junáckou edici vyšla také významná kniha Velena Fanderlika Listy Jurovi. Při její přípravě bylo Jaromíru Hronovi doporučeno zaměstnanci Svobodného slova spojit se (kvůli kvalitnímu lepení hřbetu knihy) s brněnským nakladatelstvím Blok, které v té době tuto činnost umělo zajistit. Spolupráce s Blokem byla jen krátkodobá – kvůli vydání této jedné knihy. Populární byla i kniha Vlčata na táboře autorů Radka Bedřicha a Martina Klučara, dlouholetých vedoucích Vlčat v oddílu Sokolík. Knížečka uzlů Jiřího Čermáka Jak zavážeš vydaná ve dvou vydáních byla v roce 1990 v žebříčku prodejnosti pražského knihkupectví Orbis na 3. místě hned za souborným vydáním Rychlých šípů z nakladatelství Olympia. Byla to ale již labutí píseň vydavatelské činnosti v Silůvkách. Sokol Silůvky nemohl dlouhodobě konkurovat větším a mnoha nově vznikajícím nakladatelstvím. A neměl ani tuto ambici.
V roce 1980 se konal nejbahnitější tábor v historii oddílu Horní Bory – Mrázkova louka. Na tomto táboře byla hrána celotáborová hra podle knihy JF Hoši od Bobří řeky. Při té příležitosti byl vydán v počtu 100 kusů Zápisník 13 bobříků (interně nazýván Deník 13 bobříků) ukončený příběhem JF Rikitanovo proroctví (přepis ze Zápisníku 13 bobříků z roku 1970). JF o tom informován nebyl, šlo o vnitřní aktivitu oddílu, byť asi polovina nákladu šla mimo něj.
I když tento Zápisník 13 bobříků vycházel z Foglarových Hochů od Bobří řeky, některé úkoly musely být modifikovány tak, aby všech 13 bobříků mohlo být uloveno v rámci časového úseku omezeného délkou konání tábora. V Zápisníku tedy naleznete i názvy bobříků, které byste v knize HOBŘ marně hledali.
To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého, různé přehledy bobříků na psacích strojích či cyklostylech dělaly desítky, možná stovky dalších oddílů. Zápisník ze Silůvek byl ale tištěn ofsetem v profesionální tiskárně Svobodného slova a oddíl jím trochu testoval, co mu tam „projde“. V roce 1982 pak vzniklo i 2. vydání, které bylo stejné jako první, jen na obálce v jiné barvě mělo navíc obrázek s bobrem. Náklad byl tentokrát 500 kusů a jeho většina směřovala mimo oddíl (za cenu 12 Kčs). Aby na první pohled zápisník zbytečně neprovokoval, vyšel v obou vydáních bez uvedení vydavatele (neobsahuje ani tiráž).
Současně se zápisníkem vyšel v roce 1980 i diplom formátu A5. Stejný motiv jako na diplom byl použit i v roce 1987 na titulní stranu připravované besedy s JF. Spolu s tím vyšel i Udělovací list pro držitele jednotlivých bobříků potvrzující jejich úspěšné získání.
Důležité bylo, že k žádným problémům nedošlo a s tiskárnou bylo možné pokračovat i nadále.
Na sobotu 31. 1. 1987 byla v rámci pásma besed konaných po celé republice připravena i beseda JF se čtenáři ve velkém sálu sokolovny v Silůvkách. Besedu domlouval Jaromír Hron přímo s JF, obvyklým moderátorem byl Ivan Vápenka a zaznít měly písně trampské skupiny Louže. Konání besedy bylo úředně povoleno s podmínkou, že účast nepřekročí 200 osob. Aby se nad tímto počtem vstupenek udržela kontrola, byly složitě razítkovány čísly.
Dva dny před plánovaným termínem akce stejný krajský úřad, který besedu povolil, ji náhle telefonicky zakázal. I přesto, že JF v průběhu roku 1987 opakovaně projevil zájem Silůvky navštívit, beseda se již nikdy neuskutečnila.
Tištěné vstupenky na akci byly velmi pěkné a řada kupujících si je tak nechala na památku. Zbylou nevyužitou část si pak JF vyžádal na rozdávání pro sběratele. Bylo je tak možné dostat i přímo od něho.
Beseda s JF se v roce 1987 sice nekonala, ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Tím dobrým v tomto případě bylo navázání kontaktu s Ivanem Vápenkou. Ten v té době spolu s Karlem Janským (Delfínem) pracoval na (zatím bezejmenném) sborníku o Rychlých šípech, který měl připomenout 50. výročí od publikování jejich prvního příběhu na zadní straně týdeníku Mladý hlasatel (17. prosince 1938). Souběžně s ním připravoval Karel Janský i sešit kreslených příběhů Rychlých šípů, kde měly být soustředěny zbývající příběhy neotištěné v souborném vydání Pulsu Ostrava.
A právě TOM Silůvky, s Jaromírem Hronem v čele, měl vydání zrealizovat. Nicméně mezi nápadem a realizací uběhly ještě dva roky, které si přiblížíme trochu podrobněji.
Ve druhé polovině roku 1987, kdy nápady na obsah sborníku dostaly jasnější kontury, oslovuje Karel Janský tehdejšího redaktora brněnského časopisu Zvonek Zbyňka Zavadila, zda by nevěděl o nějakém komiksovém tvůrci, který by zpracoval grafickou stránku sešitu a případně přidal i něco z vlastní tvorby na dané téma. Zbyněk Zavadil doporučil Dana Růžičku a Vláďu Tučapského a sám přispěl úvodní kapitolou (Narozeniny). První jmenovaný vytvořil názvy kapitol v duchu záhlaví komiksových RŠ. Vláďa Tučapský měl udělat komiksový příběh odkazující na RŠ, ale nakonec byl jeho příspěvek mnohem významnější. Shodou okolností totiž zpracovali s Alešem Durčákem už v roce 1986 vlastní, více než stostránkovou brožuru o RŠ pod názvem Záhada rychlých šípů[1], a měl tedy již připraveno více podkladů. Mimo fotografie stínadelského zákoutí, vlastní interpretace obrázku Jarky Metelky z prvního příběhu RŠ nebo rozsáhlé stati RŠ stále v ohni pátrání to byl zejména ucelený přehled všech dílů RŠ s datací a periodikem prvního vydání. „Bílá místa“ v tomto přehledu jim tehdy doplnil někdejší vedoucí KPJF Zdeněk Pírek (Mirek). Na sklonku roku ještě Vláďa nakreslil komiksový příběh Maxmiliána Drápa. Různých citací ze Záhady rychlých šípů bylo ale použito více, byť nejde o celé kapitoly.
Začátkem následujícího roku se spíše stylisticky upravovaly texty sborníku (v té době byl plánovaný rozsah 140 stran) a řešilo se, zda je reálné vydání k datu 17. prosince 1988. Karel Janský s Jaromírem Hronem tedy posunuli svou pozornost ke komiksovému sešitu s příběhy RŠ (pracovně nazvaný IV. díl RŠ). Byly dokončeny předmluvy a začaly se ofocovat jednotlivé komiksové strany na montážní tiskové fólie. JF zatím odmítal zapůjčit dva Junkovy příběhy, které již v Mladém hlasateli nevyšly, a pro ostravské vydání byla tato série překreslena Marko Čermákem.
Bohužel přišla zpráva, že tiskárna až do prázdnin nebude mít volnou kapacitu. Vzhledem k finanční náročnosti byl nakonec pro obě publikace zvolen pouze černobílý tisk, a to i přesto, že JF nabídl půjčku splatnou až ze zisku z prodaných výtisků.
V průběhu února 1988 se začal sborník o RŠ přepisovat na italském psacím stroji Olivetti s karbonovou páskou, úprava byla (vzhledem k omezeným dobovým možnostem) takřka dokonalá. S kreslíři (a dědici) se začala řešit otázka autorských práv. JF u Jaromíra Hrona poptal podrobnosti vydání, tedy způsob distribuce, počet výtisků, cenu, a byl ochotný vzdát se honoráře za „určitý počet výtisků RŠ“. Také poslal negativy ofocených originálů nových příběhů RŠ, kreslených Marko Čermákem.
11. července 1988 uděluje ONV Brno-venkov oprávnění k vydání „Materiálu k 10. výročí závodu Zimní stopou“. Pod tímto názvem se skrývá IV. díl RŠ, který byl veden jako diplom s bonusem v podobě seriálu. Pokud sešit vlastníte, nalistujte si předposlední stranu obálky, na které naleznete předtištěný řádek na jméno účastníka závodu. Medailisté závodu – první tři dvojice v každé kategorii – měli tuto stranu dokonce podepsanou JF. Signatáři oprávnění k vydání ve skutečnosti věděli, co se za ním skrývá, nebylo ale třeba zbytečně „provokovat“ kohokoli z nadřízených, kdo by povolení dostal do rukou.
Přestože bylo povoleno jen 500 ks, objednávka pro tiskárnu ze začátku září zněla na 2 000 ks. Stále se ale čekalo na uvolnění kapacity tiskárny.
V říjnu byl sešit komiksových RŠ konečně vytištěn. Vizuálně byl koncipovaný jako unikátní doplněk ke třem dílům RŠ vydaným dříve Pulsem Ostrava, a tak mělo souborné vydání po 17 letech i svůj IV. díl. Pro úplnost uvádíme sumář všech 4 dílů, nezávisle na vydavateli:
Po vytištění bylo prozatím uvolněno pouze několik kusů jako ukázka pro osoby, které se na publikaci spolupodílely, oficiální vydání bylo stanoveno až na leden 1989. JF 16. října potvrdil, že obdržel ukázkový výtisk IV. dílu RŠ, a žádal 100 výtisků jako část honoráře, aby je měl k dispozici na besedu v Brně (KD v Charbulově ulici), která se měla uskutečnit 20. října. Jistě i on se těšil, až uvidí své čtenáře se zbrusu novým sešitem RŠ. Tato zpráva se však k adresátům nedostala včas, a tak o 14 dní později žádal už o 150 sešitů (plánovaných k distribuci na další z besed v Brně 25. listopadu), tentokrát již jako o definitivní honorář. Opět současně poptal i podrobnosti vydání (náklad, způsob distribuce).
Souběžně finišovaly i práce na sborníku o RŠ, který dostal název Rychlé šípy slaví narozeniny 1938–1988. Ten se rozrostl na 152 stran formátu A5 (byl doplněn např. článek o RŠ na deskách, včetně obrázků etiket a fotografie z nahrávání, který zde měl svou premiéru) a během listopadu byl přefocen na tiskové fólie.
V období mezi brněnskými besedami přišla zpráva o tom, že někdo (snad z tiskárny) rozšířil kopie sešitu RŠ IV. („méně kvalitní, ale slušné“) a prodává je po 20 korunách. Obálka je zelená, o něco menší a chybí tisk druhé a třetí strany obálky. Existenci tohoto „pirátského“ vydání však nemáme doloženu.
Obě publikace byly poprvé veřejně představeny u příležitosti 10. ročníku závodu „Zimní stopou okolo Silůvek“ pořádaného Turistickým oddílem mládeže Sokola Silůvky 14. ledna 1989.
I přes poměrně malý náklad se oba tituly rychle šířily republikou (byť Rychlé šípy slaví narozeniny s drobným zpožděním) a staly se legendou, která přetrvává dodnes.
JF o nápadu sepsat svůj životopis informoval čtenáře ve svém Hromadném dopise již v roce 1976 a o dva roky později měl i vymyšlený název Život v poklusu. Avšak ještě v roce 1987 zůstávalo pouze u přání, že by tuto knihu chtěl napsat.
V roce 1988 začaly být vzpomínky JF otiskovány na pokračování v podnikovém týdeníku zaměstnanců Královopolské strojírny v Brně – Směr, ale vydávání bylo po 47 pokračováních předčasně ukončeno.
O tento rozpracovaný životopis projevilo zájem hned několik nakladatelství, mezi nimi i Čs. spisovatel, který ale čekal, až bude kniha dopsána. Plánovaný náklad 20 000 výtisků ale nikdy zrealizován nebyl. Mnohem rychlejší byla edičně činná TJ Sokol Silůvky. Jaromír Hron dostal od Radka Neužila (Radýska) několik dílů Života v poklusu ze Směru na ukázku a ihned začal s JF jednat o vydání v Silůvkách. Problém nedokončeného rukopisu se vyřešil rozdělením knihy na dvě části.
O plánech na vydání Života v poklusu hovořil Jaromír Hron i s bývalým členem oddílu Ing. arch. Martinem Kovaříkem. Ten znal dobře komiksovou Modrou rokli a doporučil Jaromírovi nechat ztvárnit obálku knihy Kájou Saudkem. Jaromír, který nikdy neměl daleko od slov k činům, osobně Káju Saudka navštívil a domluvili se na všem potřebném.
V červnu 1989 podepsal Sokol Silůvky s JF smlouvu a koncem roku 1989 už byla do tisku připravena první část Života v poklusu, i když druhá ještě stále nebyla dopsána. Brožovaná kniha vyšla začátkem roku 1990 v nákladu 5 000 výtisků. Je doplněna zajímavými fotografiemi a rekapitulací předválečné éry Jestřábova života včetně táborů. Pro velký úspěch bylo krátce nato vytištěno ještě dalších 10 000 výtisků, shodných s první várkou. I když se to většinou neví, celkem tak vyšel první díl v nákladu 15 000 výtisků, které byly rychle rozprodány.
Druhá část Života v poklusu byla JF dopsána až v létě roku 1990, a protože schvalovací proces byl – teď již ve svobodném Československu – víceméně formalitou, vydání se dočkala již na podzim 1990. Výchozí náklad byl opět 5 000 výtisků. Tak vzniklo historicky první knižní vydání Života v poklusu ve dvou svazcích. Druhý díl byl tentokráte už bez dotisku, zájem o něj byl mnohem menší a zbylé výtisky byly dokonce v následujících letech při různých příležitostech rozdávány. Pravděpodobným důvodem bylo, že mezi vydáním prvního a druhého dílu v Silůvkách došlo k vydání brožury Po stopách Rychlých šípů (připravil ji Jura Stegbauer a vyšla v roce 1990 v nakladatelství Magnet-Press). Tato brožura vyšla v obrovském nákladu 90 000 kusů za nízkou cenu 8 Kčs, a ačkoli zde byl Život v poklusu cca o čtvrtinu zkrácen, většina lidí si myslela, že má knihu komplet, a o druhý díl ze Silůvek už neměla zájem.
Stejně jako Sokol Silůvky navázal na Puls Ostrava a vytvořil IV. díl souborného vydání RŠ, tak v roce 2021 navázali příznivci a sběratelé díla JF právě na Sokol Silůvky a sestavili sborník Jaroslav Foglar – Doplňky ke knize Život v poklusu, aneb sloupky pro Svobodné slovo. Tyto sloupky původně vycházely v deníku Svobodné slovo v letech 1994–1996. Je v nich obsažena řada zajímavých příhod a okamžiků ze života JF, které se obsahově hodilo zakomponovat jako takové další pokračování jeho Života v poklusu. Konec konců, mnoho sloupků vzniklo novým převyprávěním některých kapitol právě z této autobiografické knihy. Po více jak dvaceti letech tak vznikl, v duchu původních dvou, i doplňující 3. díl. Obálku nakreslil ve stylu kreseb Káji Saudka jeden z jeho „žáků“ – foglarovec Jiří Filípek (Jeep). Vzhledem k titěrnému nákladu 13 ks určenému pro kamarády je možná zbytečné toto dílo zmiňovat, ale svědčí o tom, jak silný vliv měly (a stále mají) publikace ze Silůvek na čtenáře foglarovek.
Dlouhodobou hru o Alvarezovi hrál JF se svou Dvojkou v roce 1942. Po válce byla upravena jako soutěž pro II. ročník časopisu Vpřed a také se objevila v románu Devadesátka pokračuje. Jak hra vznikla, jak byla zachycena v kronice a jaké byly její pozdější úpravy, to vše je popsáno v publikaci sestavené Ivanem Vápenkou Alvarez anebo po stopách Alvareze, kterou vydal v roce 1989 Turistický oddíl mládeže Sokola Silůvky jako 1. svazek plánované edice Foglarovské hry. K realizaci dalších svazků zamýšlených Ivanem Vápenkou však už v Silůvkách (ani jinde) vlivem politických změn v republice nedošlo.
Tato brožurka Ivana Vápenky byla určena sběratelům a nazvána Foglarovské odznaky s přílohami. Původně bylo vydáno v roce 1987 několik kusů k 80. narozeninám JF, poté ji Ivan Vápenka doplnil a byla připravena k tisku v roce 1989 v Silůvkách (existuje její prototyp i s tiráží). Vydána ale nakonec nebyla.
Její autor Ivan Vápenka ji po několika letech upravil, doplnil o aktuální informace a vyšla pak s upravenou obálkou až v roce 1994 v nakladatelství Tramp Ostrava v edici Knihy táborového ohně, svazek 12. I toto vydání však nese „silůveckou stopu“, objevuje se v něm ježek v kleci vyrobený členem oddílu – Pavlem Klempou (Písařem).
Začátkem 90. let 20. století se v Silůvkách jednalo i o vydání knihy JF Náš oddíl. Dokonce o tom JF psal ve svých hromadných dopisech, které rozesílal svým čtenářům, a seznamoval je tak s novinkami o svém díle i životě. Vše ale skončilo na úrovni pouhé předběžné domluvy a čtenáři se knihy opět, k velké škodě, nedočkali. Na druhou stranu se v té době již ve vydávání knih JF začala předhánět renomovaná nakladatelství a ve velmi krátké době vyšlo celé jeho dílo ve vysokých nákladech, mnohdy i za cenu neodpovídající tiskové kvality.
14. října 1991 obdržel Radek Neužil (Radýsek) od JF společně s poválečnými nálepkami z časopisu Vpřed i kopie 32 černobílých nálepek Františka Ulče (Bobra) z Mladé Boleslavi motivované dílem JF. Radek Neužil tyto nálepky o vánočních prázdninách překreslil, některé upravil a natiskl na barevné papíry, aby se barevně přiblížily nálepkám ze Vpředu. Jednu sadu poslal Františku Ulčovi a druhou JF jako poděkování za inspiraci. Nálepky se začaly využívat při oddílové činnosti. Vlčata navštěvující družinu v Silůvkách si mohla od ledna 1992 za každých 100 bodů získávaných v celoroční hře pořídit jednu z těchto 32 nálepek. Jejich kompletní sesbírání bylo záležitostí na několik roků.
Každá nálepka byla vyrobena ve sto kusech a celá sada byla v jedné barvě. Celkem byly použity čtyři barvy, takže v jedné barvě existuje vždy 8 druhů nálepek.
Není pochyb, že se Sokol Silůvky nesmazatelně zapsal do foglarovské i skautské historie. Je činný řadu desetiletí, ale hlavně jsou výsledky jeho práce známé daleko za hranicemi oddílu. Zaslouží si tak nejen udělená ocenění (např. Čestné uznání SPJF pro oddíl i Jaromíra Hrona osobně v roce 2010), ale i pozornost ve foglarovském světě (například v katalogu k brněnské výstavě 2007). Tento sešit má sloužit i jako další připomenutí odvahy riskovat a pracovitosti několika jedinců, bez kterých by se to nepovedlo. Jako poděkování snad nejlépe poslouží následující citát:
„Tento oddíl měl u nás pověst vynikajícího oddílu. Žasli jsme nad tím, co všechno jste dokázali v následujících letech udělat pro skauting v naší zemi, co jste dokázali vydat a publikovat.“
Miloš Zapletal (Zet), 13. 8. 2020
[1] Vydali ji na konci roku 1986 ve dvou kusech pro vlastní potřebu a o rok později vznikl ještě jeden opis Milana Krejčího.
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.